Český export do Německa

V Německu je všechno lepší než u nás – dálnice, rybí saláty, počasí a i ten zelený panáček na semaforu! Ale jednu věc tam nemají. A Rochu! Proto tým br. Pavla Světlíka opět vyrazil letos v květnu na Kirchentag, celoněmeckou velkoakci evangelické církve, aby získal tamní křesťany pro myšlenku založení německé A Rochy. O berlínském Kirchentagu samotném asi budou psát jiní – byla to velkolepá čtyřdenní slavnost a přehlídka křesťanské činnosti v Německu, stovky tisíc lidí se účastnily dvou tisíc bohoslužeb, přednášek a koncertů.

My (tj. Pavel Světlík, manželé Luklovi z Brna, Radoš Česenek z Úpice, Brian Jenner z Anglie a já) jsme měli informační stánek na tzv. Trhu možností. Denně k nám přicházely stovky lidí, což nás velmi povzbudilo. Nejvíc mě ale povzbudili jednotlivci s velmi podobným příběhem: mají malé hospodářství, ale na rozdíl od sousedů se nehoní za maximálním ziskem, ale raději trpí ztrátu, než aby ze svých stodol a luk vyhnali netopýry, skřivany a jiná zvířata. Mluvili velmi prostými slovy o své křesťanské zodpovědnosti za ostatní stvoření. To mě zahanbovalo – já jsem potřeboval vyučování od kazatelů velkých jmen (Johna Stotta, Roda Wilsona, Petera Harrise a jiných), abych pochopil, že Boží láska a dobrá zpráva z Jana 3:16 platí všemu Stvoření, že Adamovo povolání být dobrým správcem země platí i pro mě. A tihle prostí vesničané s Biblí v ruce a vrabci nad hlavou na to přišli sami.

Ale jedno lidské setkání se mě dotklo ještě víc: přišla k nám hluchoněmá paní. Líbily se jí Pavlovy modely ptáků a já jí přes tlumočnici do znakového jazyka vysvětloval úkol: Vyberte ze tří možností správná jména jednotlivých ptáků. Paní nechápavě vrtěla hlavou a podrážděně rozhazovala rukama. Už chtěly odejít, ale ještě jsem je zastavil a povídám: „Bůh dal Adamovi úkol pojmenoval zvířata. Podíval se na zvíře a dal mu jméno podle nějakého jedinečného znaku nebo vlastnosti.“ Vzal jsem slavíka modráčka: „Podívejte, tenhle má modré hrdélko, a proto se jmenuje „Modrohrdélko“ (Blau kehlchen). Nebo tenhle – vzal jsem ťuhýka-, to je zpěvný pták s pořádně ostrým zobákem, zabíjí s ním myši, proto se jmenuje Devítizabiják (Neuntöter).“ Paní se přestala mračit. Brala jednoho ptáka po druhém (to jsme jinak nikomu s tak drahými modely nedovolovali) a na prstech mi ukazovala a,b nebo c. Já ji vždy ukázal palec vzhůru. Paní zářila štěstím. Široký úsměv jak z němého filmu. Lidi stáli kolem našeho stánku a byli zasaženi krásou. Radost z Božího stvoření.

Petr Pokorný